Blog

Motto:
„Fantazie je důležitější než vědění.“  (Albert Einstein)

O nevydané knížce

Během posledních let dávám dohromady své dosavadní zkušenosti (profesní i osobní) a vznikla z toho knížka o restartech – soubor krátkých úvah a inspirací pro každého, kdo se rozhodne změnit svůj život k lepšímu. Zatím existuje pouze ve formě rukopisu a slouží jako podklad k programu RESTART. Pokud se podaří její vydání, moc bych si přála, aby se stala alespoň pro někoho oporou a odrazovým můstkem do nového, zdravějšího života…

—————————–

Každý z nás má svůj příběh a v něm krizové situace – křižovatky. Ne vždycky a ne všichni si jich dokážeme všimnout, natožpak využít je pozitivně pro svůj další život…

   Dejme tomu, že nás zachránila klasická léčba, odstranila akutní potíže a vrátila nás zpět do života. Je to moc důležité, ale uzdravování je úplně jiný proces a záleží jen na nás. Na tom, jak pochopíme příčiny své nemoci a jak se dále zachováme. I ten nejosvícenější lékař může vzhledem k časovému presu nanejvýš doporučit: Změňte svůj způsob života, jinak se neuzdravíte!

   Myslím na ty, kteří se právě ocitají na prahu životní změny. Na ty, kteří stojí před důležitým rozhodnutím začít se uzdravovat, ale stejně jako se to stalo kdysi mně, dosud nevědí jak.

Odkaz na úryvky z rukopisu  

Tento blog

se věnuje léčivému efektu životní změny
obsahuje různá zamyšlení, úvahy, inspirace
má vést ke snížení stresu a tím k posílení imunity – nikoli naopak:-))

Co potřebujeme pro nový začátek – restart?

Stačí tři základní podmínky (nápověda = ČRT):
čas  (pár minut, ale pravidelně, nejlépe denně)
rozhodnutí  (vlastní a svobodné)
trpělivost  (než se nové zvyky usadí)

Co se vlastně bude dít?

Rozhodneme se udělat změnu.
Podíváme se na svůj příběh (to může bolet) a pak znovu jinýma očima (to už bude lepší).
Pochopíme souvislosti – příčiny a následky („aha“ efekt způsobí velkou úlevu!)
Získáme novou motivaci, energii a začneme jednat (změníme své myšlenky, vnímání a chování).
Vrátíme do svého života fantazii, hravost a smích (takoví jsme přece všichni kdysi byli!)
Uděláme si pořádek ve svých životních „šuplících“ a budeme tam ukládat nadále jen potřebné věci.
Objevíme svoje skutečné nadání – svůj úkol.
Poznáme, co je empatie a jaké má léčivé účinky i na naše okolí a všechny vztahy.

A co bude potom?

Potom už bude následovat ta lepší část života:-)

___________________________________


_________________

Z ŠUPLÍKU:

_________________

ŠEDÝ  MĚSÍC  A  ÚHLY  POHLEDU

Možná je opravdu trochu jiný a kratší než ostatní, ale šedý?
Vždyť konečně začala ta pravá zima, načechrané vločky se tiše noří do rostoucí bílé peřiny. Za okny jen neporušená čistá příroda.
Je ráno, otevírám prosklené dveře obýváku a stávám se miniaturní součástí něčeho…prostě něčeho. Stačí jeden malý krok a stojím v čerstvém sněhu. Mám vlastně velké štěstí, že můžu…
Tak tu stojím na prahu dvou světů a na malou chvíli nechávám za zády celou tíhu dnešní neveselé reality. Před sebou mám jen mrazivé bílé ticho, trochu to štípe do očí, a najednou rozeznávám ve sněhu zřetelné stopy. Jedny jsou kulaté, přímočaré, sebevědomé. No jistě, kočka na pravidelné lovecké obchůzce. Druhé působí dost zmateně a točí se na jednom místě. To jsou stopy ptačí, přesněji stračí. Nene, k žádnému souboji tady jistě nedošlo. Straka je stvoření odvážné až přidrzlé a když na to přijde, může kdykoli využít své výhody a sledovat svět z bezpečné výšky. Má vlastně taky štěstí, že může.
Takže venku je všechno v pořádku, měsíc únor je bílý a příroda žije a funguje. Zavírám dveře a sedám si ke stolu, ranní „větrací“ rituál tím končí. Probouzím svůj počítač a spouštím oblíbený program Duolingo – výuku angličtiny. Místo sledování strašidelných denních zpráv se mnohem raději nechávám vtáhnout do úplně jiné dimenze, do kouzelného světa slov a vět, které mi dávají často větší smysl než současná realita. A zase – mám to štěstí, že můžu. Že si můžu vybrat.
Schválně sledujte se mnou pár vychytaných vět, kterými se jedinec musí tak jako tak prokousat, aby ho imaginární „lektoři“ pustili dál:
„To je nemožné! Všechny odpovědi jsou negativní! Váš pes je špinavý! Ten pavouk je pod tím sýrem! Zastav toho slona! Policajti jdou po nás! Kuchyně je centrum vězení. Únor je šedý měsíc!“ (Ahááá!)
Naštěstí se najdou i podstatně nadějnější a méně depresivní oznámení typu:
„Moje levá bota je zelená. Jeho klobouk je pestrobarevný. Jeho košile je rozepnutá. Vaše kalhoty jsou u nás! Mám jen košili! Podepisujeme její košili. Stále jsem naživu.“
Uf! Sledujete taky ty pozoruhodné situace? Ten dramatický spád? Tenhle program člověka okamžitě doslova vcucne a vyvede z jakkoli blbé nálady. Když se odpověď podaří, objeví se totiž roztomile animovaná a nadšená pochvala. Pokud ne, nikdo se zlobit nebude a vy už teprve ne. Zkrátka „Zkus to znovu – Try again!“
Jenže pořád je tady ta věta o jakémsi šedém měsíci. „February is a gray month.“ Je únor opravdu tak šedý?
Myslím, že se teď raději obléknu (Můj klobouk je na vnitřním povrchu růžový – Sorry, už trochu blbnu) a půjdu se provětrat ven. Chtěla bych totiž po sobě zanechat taky nějaké ty stopy. Dost jasné a zřetelné, tam a zase zpátky, než to celé bílé kouzlo pomine. A možná i nějaká zvědavá straka nahoře na větvi zbystří a pomyslí si něco jako „Tudy šel člověk“.
Rychle ještě dokončím jednu lekci. Ale nedá mi to a schválně jen tak pro vlastní pocit svobody naťukám, že únor je bílý měsíc. No přece barva světla, nového začátku a naděje! Program samozřejmě nemůže jinak a zahlásí chybu…
Poslední dvě věty, které se mi podařilo správně a s příslušnou pochvalou stvořit, mi doznívají v hlavě ještě dlouho poté, když o něco sebevědoměji otiskuju své stopy do hlubokého jiskřivého sněhu:
„I am human.“ (Jsem člověk.)  –  Skvěle!
„We are human.“ (Jsme lidé.)  –  Perfektně!!!
A jako bonus musím nutně nakonec přidat nejkratší a nejpozitivnější výrok všech výroků:
„It works!“  (Funguje to!)

P.S.
Tímto malým únorovým zamyšlením (13.v pořadí) uzavírám jeden neveselý rok (březen 2020 – únor 2021).
Zachovejme si  svou vnitřní svobodu a určitý nadhled. Kdosi už dávno moudře prohlásil, že pokud nás trápí něco, na co nemáme vliv, je dobré si z toho umět udělat legraci. Nevím vlastně, jak by se to dalo vyjádřit lépe…

IM   (únor 2021)


 

VELKÝ  ÚKLID  A  HLAVOLOGIE  NA  KOŠTĚTI
(chvála dobrých čarodějek)

Milé dámy a čarodějky dnešní doby!
Jsem si jistá, že tahle profese provází lidskou společnost od samého počátku. Čarodějky existovaly vždycky, ať už byly neviditelné, nenápadné nebo naopak  natolik výrazné, že vešly takříkajíc do dějin. Ty poslední jsou jevem vzácným a díky za ně, jelikož máme možnost učit se od těch nejlepších. Stačí otevřít ty správné dveře s nápisem „vzpomínky a fantazie“, otevřít tu správnou knihu, otevřít srdce…a vejít.
Co je vlastně pohádka? Co je příběh? A co je skutečnost?
Když jsem byla docela malá (nebo alespoň kam moje paměť dosáhne), trávila jsem hodně času s „paní na hlídání“ – pro mě tetičkou, která takto pomáhala mým pracovně zaneprázdněným rodičům. Moje maminka zatím léčila děti jiných maminek, a to nejen ve dne, ale dost často i na nočních službách. A tatínek? Kdybychom žili v jiném světě, například na Úžasné Zeměploše stvořené panem Pratchettem, byl by můj tatínek zcela jistě ukrytý na „Neviditelné univerzitě“ jako dobrý a vlídný mág s hlavou plnou hudební vědy.
Svou takto získanou tetičku Hildu jsem milovala. Přivolala ji do naší rodiny tahle situace a v mé dětské hlavičce rozpoutala miliony soubojů, které probíhaly mezi tím, co dnes nazýváme genetikou, a tím, co ke mně přicházelo zvenčí a ulpívalo mi v buňkách (dnes epigenetika, dříve jistý druh magie). Dodnes bezpečně vím, kdy jednám jako dítě svých rodičů a kdy jsem spíše tetou Hildou…Srdeční záležitosti mají neskutečnou moc.
Ano, tetička byla dobrou čarodějkou. Tou neviditelnou a dobře utajenou. Bydlela v typické cihlové havířské kolonii v černém městě nad ještě černější řekou a taková malá holka jako já s černými kučerami a černýma očima tam zapadla úplně přirozeně.
Co viděly tehdy moje čtyřleté oči? Bublající hrnce vysoko na plotně sporáku, sladké palačinky s marmeládou a jiné pochoutky, venku staré dřevěné necky (vaštrok) s valchou na ruční praní, kdesi nad hlavou šňůry plné vlajícího prádla a ano, jasně, taky ono nezbytné staré koště opřené o ještě starší šopu, kam jsem měla zakázaný přístup…Prostě samé normální věci, tak to přece má být.
A co vidím svým vnitřním zrakem dnes?
Čarodějku, která dělá v každém okamžiku právě to, co je třeba. Která pracuje se soustředěním a nejlépe, jak to dokáže. S láskou v pomněnkově modrých očích (vždycky jsem takové chtěla). S rukama, které se nebojí celodenní zátěže a které vedeny citem umí stejně dobře uchopit náruč květin jako velkou dřevěnou vařechu, když někdo trochu více zlobí. Vidím čarodějku, která oč méně mluví, o to více dokáže sdělit.
A dnes si myslím, vlastně vím, že v ní bylo ještě mnohem víc. Myslím si, že teta často používala kouzlo meditace při soustředěné práci, svou vlastní specielní „hlavologii“. A pak sdělila nahlas výsledek. Zřetelně teď slyším jednu větu, kterou pronesla, když už jsem byla dost velká (ve svých očích), ale zdaleka ne dospělá: „Ivo, tohle není pro tebe dobrý člověk.“ A měla samozřejmě pravdu.
Chci tím jen říct, milé kolegyně, jak je pro nás v každém věku důležité mít se od koho učit. Alespoň do té doby, než samy najdeme své místo, než se na tom svém koštěti pevně a pohodlně usadíme. A přestože už létáme samostatně celou věčnost, máme možnost kdykoli tu svou učitelku přivolat ve své mysli a poprosit o radu.
Co víme o dobrých čarodějkách dnes? V době, kdy potkáváme takové množství různých masek a kdy se upřímnost stává čím dál vzácnější devizou? Snad jen několik postřehů, které stále platí:
Čarodějka zná svou osobitou schopnost a sílu. Ví o ní v lepším případě od svých dětských let a nepochybuje o tom, čím se jednou stane. Anebo svůj specielní úkol objeví až později a svůj život tomu přizpůsobí. Čarodějka staví ostatní lidi vždy nad sebe. Vyzná se v hlavologii a využívá svých myšlenek a empatie k pomoci ostatním. Své koště používá k úklidu ve své hlavě a ve svém domě, ale taky k určitému nadhledu a rychlému přesunu ke všem potřebným.
Milé uživatelky košťat a ostatních zevních i vnitřních  zbraní, tuším, že opět nastává náš čas. Přibývá potřebných a bohužel stejně tak i těch, kteří naší práci nerozumějí nebo jí nepřejí. Nedejme se. Nedejme si vzít kýmkoli svou sílu, své řemeslo, svou schopnost velkého úklidu jak v hlavách, tak v jejich okolí. V obou případech jde o prevenci i léčbu nebezpečných neduhů a platí zde ono známé „neuškodit“. Neboli je třeba přistupovat šetrně ke všemu živému. Ekologicky k přírodě a lidsky k člověku.
Pro začátek se pokusme alespoň zbavit takových věcí jako je hromadění zbytečností na půdě a před prahem, zametání smetí pod koberec nebo přehnaná péče o fasádu na úkor vnitřní pohody…
Šťastný a úspěšný životní úklid vám přeje
„ostravská baba“s koštětem
IM  (leden 2021)

______________________________________________________

DÍKY,  PANE  PRATCHETTE !

Není to tak dlouho, co jsem se pokoušela zamyslet nad otázkami a odpověďmi. Nad tím, že přímé otázky mohou člověka spíše stresovat a ochromit, zatímco některé odpovědi naopak přicházejí z hloubky našeho vědomí i bez položených otázek a přinášejí nám klid a spoustu dobré energie. Tehdy mě vůbec nenapadlo počítat s tím, že ve všem existují výjimky, tudíž i v téhle úvaze. Totiž – úplně to neplatí například pro otázky vyslovené upřímným dětským hláskem, ať už se ptá na co chce. Znáte to.
Právě jedna taková otázka se na mě kdysi přilepila a rezonuje dodnes. Je to asi pět let a pronesla ji  moje tehdy čtyřletá vnučka: „A babi, jaký ty máš úúúkol?“ (to ú znělo jaksi podezřele významně)
Otázka všech otázek, pokud jsem byla na té správné příjmové vlně. A myslím, že byla. Na co myslela v tu chvíli ta malá empatická osůbka? Náznak šibalského úsměvu jasně napovídal, že tady rozhodně nejde o obyčejné „babičkování“ vymezené kuchyňským koutem, pračkou, kýblem s hadrem a smetákem, popřípadě koštětem. Ta zdánlivě nevinná dětská otázka měla jistě své pozadí, jak se říká. Byla jsem z ní tehdy sice taky svým způsobem ochromená, ale to bylo smíchem. Taky zůstala bez odpovědi, ale jen zdánlivě a navenek. Ve skutečnosti způsobila, že se můj život od té doby začal měnit a podobá se trochu více něčemu takovému jako je hledání smyslu a …vlastně úkolu, no jo…
„A babi, jaký ty máš úkol?“ (sic)
Je pravda, že podobné otázky se během života sem tam vynořovaly a zase vytrácely. Mnohem dříve, než se narodilo tohle první vnouče a s ním i nové rodinné tituly jako například „babi“ a „děda“. Otázky by možná zůstaly zasunuté někde hluboko v podvědomí, kdyby…
Kdyby se občas někdo nezeptal přímo. Kdyby nenastalo například životní období vyznačující se větším stresem, samotou, izolací a s tím spojenou přemírou volného času. Kdyby. Ale ono nastalo.
Jasně, je to výzva. K zamyšlení, k rozhodnutí, ke změně třeba jen úhlu pohledu na věci a lidi kolem. Chce to něčím začít, hned teď a nejlépe od hlavy. Třeba tím, co geniální spisovatel Terry Pratchett (a neméně geniální překladatel do češtiny Jan Kantůrek) nazval „hlavologií“ a vtělil do jedné z klíčových postav svých početných knih o Zeměploše.
Tou postavou je Bábi Zlopočasná – zkušená a na časové ose už dost pokročilá čarodějka. Hlavologie je její silnou zbraní. Ví přesně, co se v okolních hlavách odehrává a co ten který člověk doopravdy potřebuje, nikoli co si sám právě přeje. A podle toho Bábi jedná. Příliš oblíbenou osobu to z ní rozhodně nedělá. Cítí ale, že je to její úkol, je v tom zkrátka dobrá.
Svět dobrých čarodějek a mágů na Pratchettově Zeměploše je fascinujícím zrcadlem, jedním z mnoha střípků odrážejících to, jak vypadá náš skutečný kulatý svět. Jak vypadá svět z nadhledu čarodějek létajících (mnohdy s velkými obtížemi) na svých košťatech a pomáhajících lidem v okolí ze všech svých sil. A taky jak by svět vypadat mohl, když se do toho pustí pestrý spolek hašteřivých, ale učených, sebestředných, ale taky moudrých a ostrovtipných mágů (z NÚ – „Neviditelné university“) s kouzelnými hůlkami a nemalou dávkou fantazie.
Mágové a čarodějky měli své specielní úkoly. A to je jen menší část, malý vzorek obyvatel oné fantastické Zeměplochy.
Velkolepé dílo jste stvořil, pane Pratchette. Každá knížka, každý příběh znamená přímý a zároveň milosrdný zásah do všech vnímavých hlav a srdcí na celém světě, o bránicích ani nemluvím.
Ano, přiznávám, dostal jste se mi (nikoli náhodou) do hlavy a nedáte pokoj, dokud ten můj „babi – úkol“ nenabude konečně pevnější obrysy. Dokud nenastartuju to koště.
Díky, pane Pratchette!

IM   (leden 2021)


BLÍZKÁ  SETKÁNÍ

Řeknu vám jeden příběh. Jen tak, bez úvodu.

Byla jednou jedna bytost. Když byla ještě malinká, cítila se nejčastěji radostně, příjemně, bezstarostně a bezpečně.
Když byla o něco větší, všimla si, že takové fajn pocity netrvají nikdy příliš dlouho. V jejím minivesmíru se občas objevily situace, ve kterých pociťovala naopak lítost, zahanbení a vinu. Dokonce
se seznámila s takovými silnými mocnostmi, jako jsou úzkost a strach.
Zpočátku se uměla taky pořádně rozčílit a vztekat – a ono to někdy kupodivu zafungovalo. Jenže potom jí moc dobře nebylo. Ty velké bytosti kolem se tvářily nespokojeně, dotčeně a rozzlobeně a ona cítila zmatenost, smutek a opuštěnost. Byla z toho sice docela rozčarovaná a frustrovaná, ale zároveň vždycky pocítila úlevu a více lásky, když se těm velkým podřídila.
Časem se z bytůstky stala taky taková velká bytost a jednou se jí přihodilo něco, s čím nepočítala: Byla náhle okouzlená, plná důvěry, síly, naděje a lásky. Byla zamilovaná.
Jak šel život, vkrádaly se jí do něj stále složitější pocity. Jako na houpačce – chvíli jí bylo dobře a chvíli mizerně, aniž by pátrala po příčině. A pak jednoho dne zjistila, že je unavená, vyčerpaná, zklamaná. Přepadla ji sklíčenost a beznaděj, cítila se osaměle a bezradně. Ponořila se do samoty a dlouho, dlouho vedla rozhovory sama se sebou.
Konečně přišel den, kdy se vynořila na světlo s novým úsměvem. Už věděla, co musí udělat. Cítila obrovskou úlevu, protože se rozhodla, že od této chvíle bude všechno jinak. A taky byla vděčná za všechno, co prožila a co ji přimělo k takové změně.
Začala se znovu učit tomu, co už kdysi dávno jako malá bytůstka tak dobře uměla: důvěřovat, odpouštět, soucítit, radovat  se a milovat. Osvobodila se.

Tolik příběh. Možná, že je vám teď trochu divně. Možná vám to připadá banální, tohle přece všechno znáte, takové pocity má každý z nás. Říkáte si: Proč to tady vytahuje? Někdo něco zažil a ona to teď zveřejňuje nebo co?
Jestli si něco takového myslíte, máte ovšem úplnou pravdu. Ve všem – až na tu poslední úvahu. Totiž nic jsem si od nikoho „nepůjčila“, ten příběh je o mně. Je jenom můj a nepřidala jsem k němu nic. Je to příběh holý, sestavený pouze z pocitů a emocí. Zdá se jasný a jednoduchý a taky nepříliš zajímavý.
To proto, že je záměrně oproštěný od všeho, co dokáže vykouzlit naše lidská mysl, když se do toho pustí se svým rozumováním, hodnocením a fantazírováním. Od toho, co ale právě dělá z každého lidského příběhu něco jedinečného a dobrodružného. A mnohdy značně komplikovaného, to si přiznejme.
Tenhle  výšeuvedený příběh k nám mluví jasnou řečí – prostřednictvím emocí. Takových, které sami dobře známe. Můžeme mu taky říkat „příběh lidský obecný“ a řeči, kterou k nám promlouvá, například „lidština“.
Jedině my lidé dokážeme své pocity vědomě vnímat, a to nás odlišuje od ostatních živých tvorů. Ale zároveň nás naše emoce spojují s druhými lidskými bytostmi. A mnohdy tohle spojení probíhá beze slov.
Je to řeč pravdy.
Emoce jsou tím, co je v každém okamžiku v každém z nás skutečné, autentické. Jsou to ony, kdo doopravdy řídí naše vnitřní rozpoložení, naše vnímání světa, naše chování. Kormidlují naše životy podle své pravdy, a i když se tomu náš rozum i s vůlí dohromady občas snaží vzpouzet, nemohou nad podvědomými silnými programy, ve kterých vládnou emoce, vyhrát. Ten, kdo tohle ví, přijde taky na to, jakým způsobem si svůj život může změnit. A kdo se při tom holém pocitovém vyprávění nenudil a ve svém vnitřním kině si současně promítal sebe samého ve svém fantastickém životním thrilleru, ten má obrovský náskok. Má fantazii a jistě taky schopnost vcítit se i do ostatních – má empatii. Takový člověk může zažít spoustu blízkých setkání. Myslím tím takový způsob komunikace, který vychází přímo ze srdce, je prospěšný a v důsledku dokonce léčivý.
Tohle všechno se můžeme naučit během svého restartu a můžeme přitom zažít i dost legrace a zábavy.
Naučíme se lidštině.

IM  (říjen 2020)


DVĚ  KOLEJNICE A  PODZIMNÍ  BLUES

Pokaždé, když se snažím sama sebe přesvědčit, že už jsem se v životě posunula docela daleko a získala nadhled a vnitřní klid, ozve se varovný hlásek: „Probuď se, vzpamatuj se a dej si dobrý pozor. Máš svoji Achillovu patu právě tak jako každý druhý!“ A je to tady zase. Ta moje achillovka, ta nejzranitelnější část, se jmenuje zvýšená emoční citlivost a mnohdy až nevítaná schopnost vhledu, empatie. V některých situacích opravdu nic moc…
Ty situace nastávají většinou nečekaně a předejít jim nebývá možné. Že jsem zase slušně řečeno v bryndě, to pochopím až tehdy, když mi tělem projede mrazivá stresová reakce. A když se cítím úplně, ale úplně vykolejeně, tehdy poznávám, že jsem se právě střetla se svým „protipólem“. S tím už je třeba se nějak vypořádat a teď už vím, že to není nemožné.
Abych vysvětlila ten „protipól“, zkusím vám předat takovou analogickou představu (i když bude leckde pokulhávat). Představte si, že stojíte na kolejích a sledujete trať, jak mizí kdesi na obzoru. A teď ty kolejnice. Ta vlevo – to jste vy. Vyrobili vás z příliš měkkého materiálu, každý letící kamínek na vás zanechá nějaký šrám. Přesto vás baví sledovat, co se děje v krajině kolem vás, vidíte a slyšíte spoustu příběhů a každý ten příběh vás rozezvučí jako napnutou strunu. Někdy je to v dur, někdy je stupnice mollová. Napravo od vás běží stejným směrem kolejnice, která vypadá jako vy. Je ale jiná, je to váš protipól. Vyrobili ji z materiálu tvrdého, pevného, takřka nezničitelného. Kameny jí neublíží, strach nezná. Zároveň ji ale nikdo neobdařil citlivostí, nevnímá okolní krajinu a její hudbu. Vidí jen před sebe a jde přímou čarou za svým cílem.
Taková představa dvou kolejnic by ještě ušla, jenže té napravo současná situace jaksi nestačí. Myslí si, že vaše neestetické šrámy znamenají slabost a začne vás pošťuchovat a tlačit na vás výhybkou. A to vy nechcete a taky to bolí.
Stop. Tady představu přeruším, stejně je vám jasné, o co kráčí. Dvě bytosti – empatik a jeho protipól (Éčko a Péčko). Oba jsou vlastně extrémy. Ten první má to místo v hlavě, které se stará o emoce a pocity, nápadně velké. Tak se už narodil. A ten na opačné straně emoční stupnice je o toto místo ochuzený. Taky se takto narodil. Vyhraněnému Péčku bez emocí se říká psychopat. Moc hezky to nezní a je to stav, který může vyústit až v jednání nelidské a kruté, ale taky nemusí, pokud svých schopností využije například pro obecně prospěšnou věc. A stejně tak Éčko – může se trápit a být naštvané anebo udělat takové kroky, kterými se zpevní a vyrovná. Mezi oběma póly je však bohužel jeden velký rozdíl. Zatímco Éčko díky své citlivosti vnímá celou situaci a má možnost vědomě změnit samo sebe, Péčko nic takového necítí a nikdy se změnit nehodlá ani nemůže. A tady je klíč k řešení téhle zapeklité nerovnice.
Když se vrátíme k představě našich kolejnic, vidíme, že pokud ta vlevo (Éčko) bude chtít přežít, musí začít jednat sama za sebe. Musí udělat něco, co ji na trati udrží pevně. Musí udržet svůj směr a zároveň se postarat, aby si s Péčkem nekřížila cestu a nedošlo ke katastrofě. Všichni jsme se učili, že rovnoběžky se protínají až v nekonečnu. Takže klid. K tomu, aby si obě kolejnice udržely trvale určitou vzdálenost, slouží pražce. Takové pražce, to je teprve úkol. Specielní úkol pro empatické Éčko a když se vydaří, může (to Éčko) zažít i takový krásný pocit, jako je ona známá „Rosa na kolejích.“
Ale vážně. Pražce můžeme přirovnat k jakýmsi vnitřním hranicím, vymezujícímu prostoru. „Tady jsem já a tady jsi ty. Nepustím tě tak blízko, abys na mě dosáhl a škodil. Můžeme jít ale klidně stejným směrem, každý po svém.“
Docela dobrá zpráva při tom všem je, že takto vyhraněných extrémních případů je jen malé procento. O psychopatech, kteří se nebezpečně kumulují v určitých společensky významných profesích, je dnes dostupných informací dost a dost….V našich běžných životech jde většinou o něco mezi. Je tu široká škála různých mezistupňů a nikde není psáno, že každý člověk, který není na první pohled zrovna velký empatik, je nezměnitelný. Takovou diagnostickou pomůckou může být právě schopnost cokoli emočně prožívat: strachy a úzkosti, vinu a zahanbení, soucit, dojetí při poslechu hudby…to všechno nám může napovědět. Ten, kdo cítí takové emoce, může se změnit, kdykoli se pro to rozhodne. Má šanci se empatii naučit, každý den přináší spoustu příležitostí.
Dvě kolejnice. V tom lepším případě jsou obě tak něco mezi. Tak akorát vnímavé a tak akorát nebojácné. A o ty své společné pražce pečují taky společně – a udrží se na přímé trati, ať už je na ní rosa, déšť nebo dokonce sníh.

IM  (říjen 2020)


ŠKOLA, DO KTERÉ BYCH CHTĚLA CHODIT  (O „lidštině“)

V srpnu u nás byla dcera s dětmi. Když odjížděli, byla naše vnučka nezvykle zamlklá. Tak zvláštně smutná. Ne jako při obyčejném loučení. Byl začátek září a ona se právě dozvěděla, že po návratu domů bude muset zůstat 14 dní v domácí karanténě. Nepůjde do školy. Neuvidí kamarády a oblíbené učitele ten důležitý první den, na který se tak dlouho těšila!
Dcera žije s rodinou v Anglii a my už několik let sledujeme s nostalgií a taky trochu závistí, jak dnes už osmiletá malá osůbka miluje svou školu a taky všechno, co s učením souvisí. Vůbec v ničem to nepřipomíná dobu, kdy jsme my prarodiče prožívali ve stejném věku často úzkost a strach. A taky nepopsatelnou směs pocitů složenou z nedostatečného ohodnocení, z nepochopení, ze studu, viny a kdovíčeho ještě…Ano, tehdy to tak skutečně přečasto vypadalo.
Nebudu se pouštět do jakéhokoli srovnávání, které se tady nabízí. Naopak. Raději se vydám na jeden z výletů -úletů do fantazie. Poslední dobou mě dost baví představovat si, co by se stalo, kdyby…
Takový sen:

Škola, která nabízí nový nepovinný předmět nazvaný „lidština“. Bez klasifikace, vhodný pro děti, kantory i rodiče. Jedna zvláštní místnost s nejrůznějšími názvy, například:
Lidština pro děti i dospělé
Odstresovávací stanice
Restartovna
Naslouchárna
Kabinet nenásilné komunikace
Výuka empatie – taháky a nápovědy
Člověk on-line
Bezkonfliktní zóna
Přenašedlo
atakdále…

Uvnitř místnosti kulaté stoly, stolky, stolečky. Sedím u jednoho jako v kavárně a rozvíjím představy dál – sen ve snu:
Občas se otevřou dveře, vejde člověk a posadí se k některému stolku podle své nálady. Támhle vidím nějaké dítě. Je zamračené, mlčí a pokukuje po mně, když myslí, že se nedívám. U jiného stolu mladá žena, asi učitelka, v zadumání nad kouřící kávou. Po chvíli bere svůj hrnek, váhavě se zvedá a jde si ke mně přisednout. Dítě má v očích slzy…
Jsem tady jako příjemce emocí, pocitů, příběhů. Naslouchací zóna. Možnost sdílení nových nápadů, nových pohledů, nových řešení. Od našeho stolu stoupá s vůní kávy zároveň jakási neviditelná energie. Dítě se začíná usmívat, vstává a jde si sednout k nám.

Probírám se ze svých snových představ, ale najednou mi až tak nereálné nepřipadají. Vidím přece na té nejmladší generaci tolik elánu, tolik dosud skrytých možností, tolik chuti objevovat něco nového. A právě v téhle kouzelné „samonabíjecí“ době se tvoří z dosud pasivně poslušných dětí aktivní bytosti s vlastními názory, touhami, s jedinečným nadáním. Tvoří se osobnosti.
Děti si zaslouží dostat od nás velkých to nejlepší! Je v tom ale ten háček, že my sami se sebou pořád bojujeme a než se stačíme v životě zorientovat, děti vyrostou a dospějí tak nějak samy od sebe. A v nejednom případě bychom se právě my dospělí od nich mohli leccos naučit.
Ten můj sen je vlastně revoluční, protože předpokládá velkou změnu. Takovou, která není nikým shora nařízená, ale která nastane tehdy, když určitý počet lidí na určitých správných místech začne určitým způsobem jinak myslet, vnímat a jednat. Nezáleží tak úplně na tom, kdo bude první. Jestli to budou rodiče, kteří se naučí od svých dětí upřímnosti, důvěře, empatii, hravosti a fantazii. Nebo jestli to budou ostatní dospělí, kteří na děti mají vliv a naučí sebe i své svěřence novému typu komunikace, odpovědnosti, samostatnému a svobodnému myšlení.
Někdo prostě musí rozetnout ten dokola omílaný kruh zaběhaných zvyklostí a zasadit alespoň tu a tam životaschopné semínko nových nápadů. Dejme tuhle možnost i samotným dětem, studentům a mladým lidem vůbec. Tam se to totiž různými zajímavými a neotřelými nápady jenom hemží. A pak se můžeme všichni sejít u těch kulatých stolů, kde má úplně každý názor stejnou váhu. Tam uplatníme svoje znalosti „lidštiny“, která vede ke komunikaci s léčivými a hojivými účinky. Zvláště v oblasti vztahů.
Fantazie, nadhled, empatie, humor, hra…
Tak v takové kavárně bych moc ráda poseděla.
Do takové školy bych chtěla chodit celý život.

P.S.
A co vy? Ozve se někdo???

IM (říjen 2020)

 


NEVYŽÁDANÉ  ODPOVĚDI

„A co ty vlastně pořád děláš?“
Někdy neumím na otázky odpovídat. Alespoň na některé, a to ihned, bezprostředně. To pak zůstanu v rozpacích s pocitem vlastní nedostatečnosti. Všichni ostatní určitě vždycky vědí, co dělají, a já?
Ale stejně – dá se na něco takového vůbec odpovědět? Kdyby tam nebylo to slovo „pořád“, možná by to bylo o dost lehčí. Znamenalo by to „teď“, v tento okamžik. V další chvíli už může být všechno úplně jinak…Místo toho mě napadají spíše otázky. Tak třeba kdy člověk vůbec poprvé pocítil potřebu na něco odpovídat? Dával si otázky taky sám? A jaká odpověď je ta správná?
Mudrcové na to šli chytře. Protože vypozorovali, že se v čase všechno mění a že se taky mění samotné jejich myšlenky a názory, udělali pokus. Vyřadili všechno proměnné a rušivé, hlavně vnímání času a své těkající myšlenky. Učili se jen tak být. A co zůstalo? Co objevili? Zůstal jen hluboký pocit klidu, nekonečného prostoru a ticha. Čas zmizel. A možná teprve tehdy najednou člověk pocítil touhu po odpovědi. Po něčem, čemu by mohl říkat třeba Pravda. A taky velkou úlevu, když se mu podařilo odpověď zachytit, obléct do líbivých šatů ze slov a vět a takto ji pustit ven. Pomocí řeči. Uvědomil si, že takové vyjádření, které vychází přímo z nitra jeho srdce, má zázračné hojivé účinky. První nevyžádaná odpověď.
Taková jedna milá slovní hříčka v naší mateřštině: „Řeči, které léčí“. Můžeme se nad ní pousmát, moudře pokývat hlavou a třeba nás přitom napadne i nějaká historka ze života víceméně veselá nebo alespoň s dobrým koncem. Něco jsme zaslechli nebo přečetli, někdo nám dal vědomě nebo i bezděčně důvod k zamyšlení. Nebo jsme dostali přímo nějakou radu. Třeba měl ten člověk pravdu, ale…
Anebo – jindy se může stát zase tohle:

Je krásná letní noc nebo vlastně už blížící se svítání. Zatím svítí jen slábnoucí hvězdy a měňavé uhlíky dohasínajícího táboráku. Z té spousty lidí, kteří se zvečera sesedli kolem ohně, zůstalo jen pár. Nikdo už nemluví, nikdo už nezpívá, nikdo ale taky nespí. Zíráme jen tak do ohně, každý sám se svými soukromými myšlenkami.
Nám samým je ale právě teď dost bídně. Ještě včera jsme se opravdu radovali ze setkání po dlouhé době. Vyslechli jsme spoustu příběhů a taky se hodně nasmáli. Něco se ale nedařilo a teď se to něco usadilo kdesi u srdce jako těžké závaží. Vyslechli jsme totiž mimo jiné i dobře míněné otázky, které se v různých obměnách opakovaly: A co ty? Jak žiješ? Jak se máš? Co vlastně děláš? Daří se?…A tak dále a tak podobně.  V tom ještě potíž nebyla. Ta nastala, když jsme zjistili, že neumíme odpovědět. Měli jsme kdesi v sobě úplně zavřeno. A teď se za své povrchní odpovědi typu „Fajn, Dobře, Žiju super a Jasně“ teprve pořádně stydíme. Pravda se nám zdá komplikovaná, zraňující, nesdělitelná. A cítíme se opuštěně a bezradně.
Vedle nás sedí neznámý člověk. Taky mlčí. Taky hledí do slábnoucích plamínků, ale usmívá se. Najednou tiše prohodí pár slov. Nerozumíme přesně co, ale sdělení, které doputuje do našeho vědomí, zní podivuhodně jasně: „Jsem tady s tebou. Pozoruju a poslouchám. A cítím, že potřebuješ něco říct. Klidně můžeš. Jsem na příjmu.“
A my se odvážíme. Ten člověk nás vůbec nezná a přesto nás obdaruje víc než kdokoli jiný. Nedává otázky ani rady. Místo toho dostáváme pocit důvěry, klidu, vnímáme jeho pozornost a skutečné vcítění – empatii v přítomné chvíli. Tehdy se otevřeme. Mluvíme dlouho, dlouho, a přesto čas jako by nebyl…
Člověk mlčí, pozoruje ohniště, občas vypadá, jako by spal. Jenže my s určitostí víme, že pozorně naslouchá. Pak dlouho mlčíme, ale tohle nové ticho je úplně jiné než předtím. Úleva se odráží i v našem tichém společníkovi.
Naše „nevyžádané odpovědi“ zapadly na správné místo, dopadly na úrodnou půdu.

Pokud vám takový příběh něco připomíná, jistě jste se už taky setkali s něčím, čemu se dnes důležitě říká empatická komunikace. Soukromě tomu malému zázraku říkám prostě „lidština“.
Své empatie (vcítění se) můžeme využít k porozumění. Sobě i někomu druhému (v tomto pořadí).
Pak můžeme pomoci. Sobě i někomu druhému (taky v tomto pořadí).
Znamená to být pozorní v přítomné chvíli a vnímat pocity. Své i někoho druhého. Nic víc, nic míň.
V každém případě dostaneme pravdivou odpověď. Protože nevyžádanou.

Takže ještě jednou. Zkouška:  “ A co ty vlastně pořád děláš?“
Tentokrát už nesmím ustrnout. A vtom mě napadá představa Popelky. Už dávno mi na té zápletce něco vadí, něco tomu chybí, něco není tak úplně fér…Co udělala takového, že si zasloužila ty tři oříšky??? Ta moje Popelka by alespoň jedinkrát přebrala sama celou nešťastnou hromádku ze zrní a popela. Jistě, brečela by. Jistě, byla by špinavá. Jistě, byla by taky unavená a naštvaná. Ale pak by si svá těžce vydobytá zrníčka někam tajně schovala. Jako poklad. A jako řešení pro případné opakování této potupné situace. Jednoduché?
Asi by taky uslyšela: „A co ty, Popelko, tady pořád děláš?“ A její takto vyžádaná odpověď po výšeuvedených zkušenostech by mohla znít:
„Dávám stranou to, co nepotřebuju a to, co zůstane, schovávám do šuplíku. Občas zkouším rozsypat zrníčka kolem, ale nenápadně, aby nikoho nemohla poranit, zasypat, zadusit. Aby neucpala uši, neoslepila oči a nenarušila ani ostatní tajuplné cesty uvnitř hlavy. Tak, aby je našel právě ten, kdo je potřebuje a kdo je hledá.To je to, co tady dělám.“
Tolik moje Popelka. Sama jsem už zkusila v životě dělat leccos, ať už dobrého nebo špatného. Taky už vím, jaké to je, když člověk nedává pozor a zaroste plevelem, a co musí udělat pak. Často taky myslím na Exupéryho Malého prince s jeho velkými otazníky. Snad je to tím, že je to jedna z mála knížek, která dává zároveň i smysluplné odpovědi. Nevím.
Tak co to vlastně tady pořád dělám? Možná sbírám sílu, abych na takovou přímou otázku dokázala taky zpříma odpovědět:
„Nevím. Teď to ještě nevím.“

IM  (září 2020)


ŽE BY ŠLO O ÚMYSL?

Tak. Konec prokrastinace. Teď jsem se rozhodla šlápnout přímo do něčeho, čemu se už dlouhý čas celkem úspěšně vyhýbám. Jde o jedno skoro sprosté slovo. Alternativa. Už z toho, v jakých souvislostech bývá omíláno, je mi dost nepříjemně, a tak ho nerada používám, odmítám ho a raději neřeším. Možná je to tím, že v souvislosti se zdravím a s léčbou není používáno přesně a že málokdo tedy ví, co vlastně znamená. Jiná možnost? Nebo dokonce náhrada? Buď anebo? Klasický přístup nebo tohle…co vlastně?
Nešťastně zvolené slovo, přímo do pranice. Nebo že by šlo o úmysl? Asi tak nějak to vnímám jako zdravotník s klasickým pediatrickým vzděláním, který se ovšem nechce vzdát svého přirozeně empatického přístupu a sympatií k psychosomatické medicíně.
Je zajímavé, jakou má každé slovo ohromnou moc zapůsobit na naše vnímání, na podvědomí, když se správně použije…Zahoďme pokusně slovo alternativa a nahraďme ho v téhle souvislosti jiným, například „doplněk“ nebo ještě lépe cizím výrazem „komplement“ – a můžeme nastartovat (alespoň teoreticky) přímo revoluční změnu v medicíně dosud zatvrzele materiální.
Možná se brzy dočkáme i spontánní změny, možná se opět přirozeně usadí v mysli každého lékaře starost o duši pacienta – psyché. Nejprve jako pouhé slovo „psychosomatika“, postupně jako představa, že lidská mysl kupodivu ovlivňuje činnost buněk a naopak – a posléze konečně jako skutečný čin a Velký Restart Nové medicíny. Věda totiž  své odpovědi už dlouho (asi půl století) předkládá. Už tu máme novou biologii, novou fyziku, epigenetiku, nesčetné studie o přímém vztahu mezi emočním prožitkem a imunitním systémem.
Nic naplat, klasická medicína se zachovala k lidské psychice macešsky a sklízí zákonitě důsledky. Něco, co se snaží ji někdy „suplovat“ a někdy raději jen doplnit, tady proto existovalo, existuje a zřejmě vždy existovat bude. A bude to mít nejrůznější podoby od upřímné snahy pomoci přes širokou nepřehlednou škálu rozmanitých přístupů a „metod“ až k čirému šarlatánství, což je opět dost škaredé slovo s nejasným obsahem, tudíž zneužitelné. A pozor – je úplně jedno, do jaké kategorie „pomahačů“ patříme. Všechny uvedené přístupy najdeme totiž jak u lékařů, tak u léčitelů a nejrůznějších terapeutů.
Nemyslím si, že je dnes možné objektivně rozsoudit, co je vědeckomedicínsky správné, co je „na hraně“ a co je čistý hazard s lidským zdravím. Vždycky to bude problém. V každém člověku, v každém z nás je spousta tajemství, spousta neviditelných a nesdělitelných pocitů, přesvědčení, hranic… A hranice, která odděluje účinnou pomoc od šarlatánství, je většinou dokonale maskovaná. Řekla bych, že klíčovým slovem je tady „úmysl“ nebo „záměr“.
Pokud jde o léčbu celostní (holistickou –  zahrnující duši, tělo, vztahy a tak vůbec), moc se přimlouvám za jednu jedinou „metodu“, která má univerzálně uzdravující efekt. Jedná se o empatickou, nenásilnou komunikaci. Zkuste si o ní něco přečíst a nebudete litovat.
Empatie je dar vcítění se, který jsme jako lidé dostali. Dá se trénovat, učit, rozvíjet. Když ji používáme k léčení, má ohromný účinek. A pokud jsou empatičtí lidé na obou stranách, dokáže „zázraky“.
Ono totiž vždycky všechno záleží na úmyslu.

 

IM  (květen 2020


 

SYNDROM  „DRUHÉHO MÍSTA“

Možná jsem na něco přišla. Myslím ale, že nejsem první, koho to napadlo. Vlastně určitě ne…
Pro jistotu si nic nenechám pro sebe a všechno raději sepíšu, kdybych přece jen tou první byla. Objevila jsem nový syndrom.
Tak především – zajímavý je tím, jak markantně se liší od všech ostatních dosud popsaných. Jednak není dědičný, nemá svůj specifický otisk v DNA, který by tomu nasvědčoval. A zadruhé jde o jeho výskyt v populaci. Není to přesné číslo, ale určitě šokující, když domyslíme důsledky. Je totiž natolik rozšířený, že k jeho potvrzení postačí takzvaná eliminační metoda. Pokud identifikujeme těch pár procent nepostižených jedinců, dostaneme zbylou množinu lidí s tímto syndromem.
Příčina syndromu „druhého místa“ není jednoznačná vzhledem k nepřehlednému množství jednotlivých symptomů a jejich kombinací. Snad bychom se nějaké teorie dobrali v učebnici hlubinné psychologie s názvem „Každý to nějak máme“.
Jaké jsou příznaky? Vybírám alespoň ty charakteristické:
   Už malé děti s touto diagnózou na sebe dokážou upozornit tím, že na sebe nerady upozorňují. Pokud je dospělý člověk dokáže přinutit k jakékoli soutěživé hře, nedopadne to dobře. Budou se nudit nebo tvářit nepatřičně spokojeně až radostně, když jim soupeř povyhazuje všechny barevné panáčky do chlívku, a odběhnou si konečně dostavět to svoje město z lega.
Ve školním věku se některé z těchto dětí prozradí nápadnou plachostí, když se octnou na stupínku v centru pozornosti pod upřenými zraky svých spolužáků. Pokud je stihne ten osud, že pokaždé „umí“, projevují o to větší úzkost a paniku. Postupně si mohou libovat ve sbírání dvojek, trojek či dokonce horších známek, aby si jich spolužáci konečně všimli a uznali je jako své normální kamarády. Rády napovídají.
V pubertě se všechny příznaky nápadně zvýrazňují. Dívky postižené tímto syndromem při sledování dramatu o Sněhurce kupodivu ignorují nejkrásnější tvář královny v zrcadle a sympatizují s druhořadou kráskou v lesní chaloupce. U chlapců je to ještě viditelnější. Pozorujeme dokonce náznaky pohrdání až neúcty k mužnému a neomylnému Supermanovi, o Kenovi ani nemluvě.
Dospělí jedinci popisují v naprosté většině shodný příznak, a to narůstající nechuť, odpor a nezřídka až agresivitu při sledování jakékoli reklamy na to nejlepší, nejrychlejší, nejkrásnější a vůbec to jediné Nej.
   Pokud se člověku postiženému výšeuvedenými symptomy podaří dosáhnout zaživa a při plném vědomí jistého zralého věku, pozorujeme překvapivě jakési vnitřní uspokojení, klid a dokonce téměř trvalý upřímný úsměv, který je považován za příznak zmíněnou diagnózu s konečnou platností potvrzující.
K zajímavému fenoménu došlo během ověřování diagnózy. V mnoha případech se jednalo o příběhy přirozeně nadaných, citlivých a sebevědomých lidí, skutečných jedniček ve svých oborech. Přesto všichni trvali z nějakých důvodů na tom, aby byli vedeni pod syndromem „druhého místa“, a bránili se zařazení mezi zdravé. Jaká je tedy charakteristika takzvaných ideálně zdravých jedinců?

   – postrádají jakékoli emoce včetně strachu (obraz hrdiny, Chuck Norrisův příznak)
– nezatěžují svá bedra vinou, tu šlechetně přenechávají ostatním
– když hovoří, dokážou vytvářet fantastické útvary z prachu a mlhy, do nichž se zahalují
– se slovy žonglují s neuvěřitelnou lehkostí ve stylu „padni komu padni“
– obklopují se rádi zrcadly a lesklými blýskavými předměty, ve kterých s uspokojením pozorují svou tvář
– od dětství si uchovávají zálibu ve hrách typu „tichá pošta“, „pešek“ nebo „na schovávanou“
– jejich život je jako dokonalé představení jednoho herce obletovaného pomocníky, kteří se pod jejich vlivem léčí mnohdy úspěšně ze svého syndromu „druhého místa“
– jedincům ve své blízkosti, kteří se naopak ze svého „druhého místa“ léčit nehodlají a na svých místech setrvávají, přidělují rádi známky s nulovou hodnotou
– této (z)dravé menšině na špici společenského žebříčku nový syndrom nehrozí, někteří mají imunitu dokonce vrozenou

Jaká je prevence syndromu „druhého místa“? Pokud si chceme být jisti, že děláme vše, abychom se příznakům onemocnění ubránili, musíme dodržet přísná preventivní opatření. To znamená nabrousit lokty a nepřetržitě tvrdě usilovat o první ceny, první místa a vůbec být ve všem jedničky, jak nás k tomu ostatně nabádají všudypřítomné jistě dobře míněné reklamy.
Léčba tohoto syndromu  je možná, ovšem její úspěšnost významně klesá s postupujícím věkem, kdy se jednotlivé symptomy natolik utvrzují, že hrozí dokonce epigenetické přenosy na další generace.
V posledních letech se ovšem zdá, že vyléčených úspěšně přibývá, o čemž svědčí nejen četné zářivé úsměvy sálající z billboardů a ostatních reklamních nosičů, ale i tolik potřebné a uzdravující slovní projevy našich nových lídrů – jedniček.

Malá poznámka na závěr:
Možná je to už taky nový syndrom, to nekonečné vymýšlení nových a nových diagnóz (smajlík)!

IM  (květen 2020)


LÉČBA  ZMĚNOU

Líbí se mi, když se mluví o zdraví jako o pocitu celkové vyváženosti, klidu a harmonie. Dnešní zamyšlení se proto bude točit kolem rovnováhy a už teď, když zavřu oči, vybavuje se mi jistá dávná vzpomínka. Vidím takovou tu houpačku pro dvě děti, jak jsme se odráželi nohama v touze být aspoň chvilku nahoře, výš než ten druhý, abychom vzápětí tvrdě dopadli na svůj zranitelný zadeček. Au, cítím to ještě dnes…
Nebo naopak, když byl náš parťák silnější a my jsme trčeli bezmocně ve výšce! A co když z houpačky vysedne a já sletím dolů? Chci říct, že nejvíce jsme si tu zábavu užili a nejlépe se cítili, když jsme na tom byli oba přibližně stejně. Ono to platí vlastně obecně v celém životě. Nechceme ustrnutí ani nečinnou rovnováhu, ale akční proměny a kmitání kolem jakéhosi středu s jistotou, že se dokážeme do rovnováhy vrátit. To je představa naší moci, našeho zdraví.

Tři v jednom

Ponechme si uvnitř své hlavy tu dětskou houpačku, ten pocit, a mezitím se můžeme seznámit se třemi „bytostmi“ – třemi částmi své vlastní mysli, které nás provázejí od narození až do posledních okamžiků života. Jmenují se Rozum, Cit a Vůle a tvoří naši osobnost, naše vědomí, naše já. Dejme jim teď slovo, ať se představí, a zapojme k tomu trochu fantazie.

Rozum: „Sedím nahoře v šedé kůře a vím, že nic nevím. Ale zato mám po ruce obrovské úložiště dat. Spoustu hotových programů uložených v podvědomí, hotových kdykoli spustit. Jedničky a nuly – ano a ne. Když jsem zdravý, umím se rozhodnout pro jedno nebo druhé. Sám jsem trochu líný a pomalý, proto potřebuji nutně pomoc Citu a Vůle, bez nich se nikam nepohnu. Vysílám k nim myšlenky k dalšímu zpracování.“

Cit: „Schovávám se uvnitř v podkorových centrech a vysílám nahoru do kůry šifrované zprávy. Jednak dojmy zvenčí ze světa zprostředkované jednotlivými smysly, jednak pocity zevnitř, což jsou aktuální zprávy o stavu emocí neboli pohybu v buňkách a mezi nimi. Neznám slova a pojmy jako Rozum, zato umím z jeho myšlenek tvořit fantastické obrazy a filmy. Rozum a Vůli dokážu pořádně rozhoupat. V dobrém i ve zlém.“

Vůle: „Beze mě nedojde k žádné skutečné změně. Pochopte – nejsem vůl, jsem Vůle! Potřebuji jen nápovědu, motivaci a pomoc Rozumu a Citu, abych mohla křičet: Chci, chci a chci, toužím po tom a udělám to! Akce! Někdy jsem ale slabá a naříkám: Mně se nechce, já nemůžu…“

Tááák. Teď jsme se poznali, tak funguje naše mysl, mysl člověčí. Abychom si dokázali lépe představit, co se stane, když tohle výšezmíněné trio ujede z rovnováhy, pokračujme ve své fantazii. Posaďme na houpačku ty první dva – Rozum a Cit. Doprostřed se důležitě postaví Vůle a kino může začít. Co všechno se může stát?
Alespoň několik příkladů, domýšlet další příběhy můžeme pak sami, máme přece bohaté zkušenosti…

Rozum, Cit a Vůle na houpačce

Když převáží Cit nad Rozumem

Může to být skvělé a osvěžující období. Jsme umělci, jsme plní příjemných emocí, nadšení, lásky, prostě neřešíme, jak se říká. Vůle se samozřejmě ráda přidá a nám se najednou všechno daří.
Ale co když ty naše emoce ujedou špatným směrem? Máme tady prozměnu záchvaty vzteku, paniku, dokonce takzvané spirituální krize a různé jiné úlety bez pevné půdy pod nohama…A to je zlé a taky nebezpečné.

Když vládne Rozum nad Citem

Tou dobrou variantou by byla racionalita, uvážlivost, vědecké myšlení, zdravý pragmatismus – a to předpokládá dobrou vůli. V opačném případě ovšem můžeme takto naplánovat třeba i geniální zločin…
A když chybí emoce, citlivost a empatie, nastoupí na scénu chuť ovládat, manipulovat ostatními, krutost, bezohlednost, teror. V extrémních případech se jedná o psychopatii a já teď raději tohle téma vynechám, protože pro svou (bohužel) nezměnitelnost do této úvahy nepatří.

A Vůle?

Co se stane, když zeslábne a přestane pomáhat a vyvažovat? Známe to přece. Může nám být docela fajn, když vedeme řeči, rozumujeme plní elánu a emocí, když máme plnou hlavu plánů do budoucna. Chybí ale činy, chybí akce. Jakmile nás Vůle opustí, může to taky dopadnout moc špatně. Zpočátku jen odkládáme nepříjemné povinnosti – pěstujeme prokrastinaci (módní slovo), můžeme mít potíže v práci, číhají na nás různé závislosti, frustrace, zklamání, nakonec až syndrom vyhoření a deprese…nic moc.

Proto se raději vraťme na začátek a připomeňme si opět ten pocit harmonie a rovnováhy. Promlouvejme vytrvale k těm svým třem „firmám“ ukrytým v hlavě, promlouvejme sami k sobě tak dlouho, až se v podvědomí usadí nový program vyjádřený slovy Rozumu asi takto:
„Vnitřní rovnováha nás chrání před stresem a posiluje imunitní systém.“
Buďme pozorní a hlídejme si své tři pomocníky na houpačce, aby moc neujížděli. A když už se to stane, zahajme okamžitě účinnou léčbu změnou.

IM (květen 2020)


INTUICE  VE  VANĚ  A  NÁPADNÍK  V  ŠUPLÍKU

Tak jsem zase jednou pobyla v horké vodě. A stejně tak jako pokaždé se mi v přehřáté hlavě začaly samy od sebe „dělat myšlenky“. Vždycky to probíhá stejně a vždycky s podobným výsledkem. Nápady jeden za druhým na celou knihu, geniální, zajímavé. Hned jak vylezu, musím si rychle všechno poznamenat, všechno zapsat! A výsledek? Už ve chvíli, kdy vanu opouštím a začnu vychládat, je mi jasné, že z toho opět nic nebude. Myšlenky se kamsi ztratily, nápady vykouřily z hlavy a zůstal jenom jakýsi divný a nepochopitelný chumel. Je to něco jako procitnutí ze sna, který okamžitě vyprchá.
Jenže dnes jsem na to šla trochu jinak a schválně jsem si dokola opakovala, co mě v té lázni napadlo jako první. A byla to malá úprava lidového rčení:
„Z bláta do louže, z louže do vany“.
Intuice je mrška hbitá a zjevuje se nečekaně. Vpadne do ukolébané mysli jako proud živé vody a na nic se neptá. Asi proto, že není nikdy otázkou, nýbrž jen a jen odpovědí. Odpovědí na skutečné otázky, které zaměstnávají naši mysl ve dne i v noci během spánku a které se stávají tak samozřejmou součástí našeho života, že už ani nevíme, že je vůbec máme. Otázky, které jsou pro nás zásadní a klíčové, ale které v bdělém stavu neumíme rozřešit. Pokud svou intuici správně pochopíme a hlavně poslechneme, nikdy nemůžeme udělat chybu. Ukazuje totiž to nejvhodnější řešení pro náš klid a vnitřní rovnováhu. Naše podvědomí jako spolehlivý počítač právě vyhodnotilo tolik situací, takové množství informací, jaké si naše vědomá mysl ani představit nemůže. Intuice je dar – a hlavně je vždycky na naší straně!
Když se řekne „z bláta do louže“, je to jen takové povzdechnutí nad osudem, které na první poslech vypadá beznadějně. Ale můžeme být pozornější a náhle je jasné, o kolik je každá louže očistnější než jakékoli bláto či dokonce něco horšího. Takže žádná beznaděj, nýbrž první důležitý krůček k odstranění bahna, po kterém může už klidně následovat vytoužená horká vodní lázeň.
Moje dnešní vanová intuice nepotřebuje složitá vysvětlení a bůhvíjaké myšlenkové konstrukce. Několik posledních let, kdy každodenně zápolím se svým vlastním restartem a své zkušenosti sdílím osobně i formou přednášek a besed s ostatními „bojovníky za vnitřní svobodu“, zadávám tímto automaticky svému podvědomému počítači jeden jediný hlavní úkol. Hlídat ty moje šedivé mozkové buňky (které zbyly), a to ve dne i v noci, abych neztratila směr, abych neztratila sílu dělat každý den malé změny, malé posuny, třeba „jen“ z bláta do louže.
Vím dobře, o čem mluvím. A vy – pokud máte při čtení mysl otevřenou – vy už víte to své taky. Pro ostatní alespoň zobecněná a zkrácená verze:
„Nespěchejme s vlastní změnou, mějme se sebou velkou trpělivost!“

Někdo taky může zaměnit intuici za hlas svědomí, ale z výšeuvedeného přece jen určitý rozdíl vyplývá:
Intuici vnímáme jako záblesk pravdy, nápad „shůry“, náhlé vnuknutí, řešení situace, rozhodnutí. Nemůžeme ji kdykoli přivolat, musíme čekat…
O svědomí, jak všichni víme, taky nic přesně nevíme. Nicméně o to víc ho cítíme jako dobré nebo špatné. (Úmyslně zde odhlížím od problematiky sociopatů a psychopatů, kde o svědomí v tomto smyslu hovořit nelze). Všichni lidé, kteří svědomí mají a vnímají (dobré i špatné), jsou v pořádku. Všichni jsou na cestě, všichni se mohou právě proto restartovat, učit, měnit. Otevřít oči, mysl i srdce a vědomě hlas svého svědomí vyvolávat. Připomeňme si svůj vlastní příběh, své vlastní prohry a pády, vykoupání v bahně, příčiny a následky, souvislosti…
Můžeme se odrazit od vody? Těžko. Náš restart potřebuje totiž nutně to bahno na dně, nějaké ty louže po cestě a teprve jako odměnu horkou koupel.

P.S.
Skoro bych zapomněla, jak jsem nazvala tohle malé zamyšlení. Ten můj „nápadník“ v šuplíku je malý sešitek na zapisování různých nápadů. Čeká, až se přiřítím z horké vody, ale jak vidíte, většinou marně…
Možná příště…

IM  (1.máje 2020)


DVĚ  STRÁNKY EMPATIE  aneb  O JEDNÉ POHÁDCE

Nedávno jsem opět porušila jednu nepsanou zásadu. Při vyhledávání nějakých informací na internetu ohledně empatického vcítění jsem neodolala a začetla se do nekonečných debat a nejrůznějších názorů a zkušeností nejrůznějších lidí. Myslím, že nemusím nic moc vysvětlovat, znáte to, kam takové debaty nakonec většinou vedou. Tentokrát jsem ale z nějakého důvodu cítila, že jsem narazila na něco důležitého. Na něco, co skutečně existuje a spoustu lidí trápí, místo aby jim tento dar přinesl v životě štěstí.
Empatie. Schopnost vcítění. Schopnost vhledu. Vnímání emocí. Přímé naslouchání nitru člověka nezávisle na tom, co právě říká nebo dělá. Zvýšená citlivost čili hypersenzitivita. To jsou nejčastější výrazy vystihující jednu z nejlidštějších vlastností, která nám byla dána. Nám všem, i když v různé míře.
Co mě ale zaujalo nejvíce a doslova mě přilepilo k počítači, to nebyly informace vesměs dobře známé nebo dohledatelné. Bylo to zjištění, že téměř všechny osobní příspěvky na toto téma psali lidé nešťastní, nepochopení nebo zjevně už i trpící psychicky v důsledku svých „schopností“, se kterými si nevědí rady. V tu chvíli jsem pocítila, jak se mě mrazivě dotkla jakási neviditelná ruka a někdo mi našeptává: „To přece není náhoda…ten příběh je taky o tobě. Musíš k tomu něco říct nebo aspoň napsat!“
Neříkám, že jsem dosud nikdy nepřemýšlela o tom, že schopnost vnímat všudypřítomný „emoční šum“ nemusí být zrovna životní výhrou. Přemýšlela! A myslím na to dokonce denně. Proč ale objevovat znovu už dávno objevené? Místo toho nám krásně poslouží stará lidová moudrost ukrytá v jedné pohádce, kterou mistrovsky a nenapodobitelně zpracoval a přepsal Karel Jaromír Erben.

O  ZLATOVLÁSCE
tentokrát z pohledu tří zúčastněných chlapů – panovníků obdařených nevšední schopností vhledu

První chlap

je mocný král v nejlepších letech. Určitě je chytrý i vychytralý, bohatý a taky požitkářský ažaž.
Kouzelnou rybu si pořídí jen sám pro sebe za účelem absolutní moci nad vším živým.
Zlatovlásku mít musí, ačkoli o ní neví dosud vůbec nic.
K Jiříkovi i k mluvícím zvířatům pojme silnou nedůvěru.

Druhý chlap

nebo spíše nezkušený mladík je právě zmíněný králův pomocník Jiřík. Je taky chytrý, ale naivní, a chybu udělá pouze ze zvědavosti a mladické nerozvážnosti.
Z ryby si jen uždíbne a to mu bohatě stačí. O ostatní se postará jeho soucitné srdce.
Získá tím sice srdce Zlatovlásky, ale vzdává se jí, jak víme, pod vlivem slibu, který dal svému králi. A taky jistě ze strachu o život.
Zachráněn svou milovanou stává se nakonec sám králem jaksi automaticky.

Třetí chlap

má zdánlivě epizodní roli. Je to Zlatovlásčin otec – dobrý král. Tady se můžeme jen dohadovat, ale jsem přesvědčena, že tento starší moudrý muž si zaslouží náš největší obdiv.
Myslím, že zmíněná kouzelná ryba byla denně na jeho stole jako přirozená součást jídelníčku.
Jiříkovi doslova vnutil na cestu onu pověstnou živou a mrtvou vodu, která vše nakonec rozhodla. Věděl, že ji Jiřík bude potřebovat a proč.
Moudrost, laskavost, prozíravost. A taky trpělivost. S jedenácti zbylými dcerami na vdávání!

A  Zlatovláska?

To je čistá láska, funguje tady jako nezbytná motivace pro mužské představitele tohoto příběhu.
Sama zůstává ušetřena dilematu, zda ochutnat či neochutnat nějakou kouzelnou rybu. Nemá důvod. Nepotřebuje víc, než být tím, čím už je. Ví, koho má ráda a taky ho zachrání takříkajíc přes mrtvolu svého nastávajícího muže – despoty.
Asi je ze všech účinkujících tou nejšťastnější postavou. Emoce řešit nemusí, neboť je sama tou nejideálnější ze všech.

Takže co? Co s empatií?

Jako malé děti jsme byli empatičtí všichni. Tahle schopnost se začne vytrácet časem, jakmile ji přehlušíme svými myšlenkami. Můžeme ji ale znovu v sobě objevit a začít oživovat.

Ti tři muži v pohádce nesou každý v sobě kus životní pravdy. Stačí domyslet jejich osudy a rozhodnout se:

Můžeme se trápit vlastními pocity, nedůvěrou, závistí a podobně (despotický král).

Můžeme začít trápit ostatní s využitím své empatie, manipulovat jimi nebo různě podvádět (tatáž pohádková postava).

Anebo můžeme začít druhým naslouchat s úmyslem pomoci jim na jejich cestě (Jiřík na cestách, otec Zlatovlásky).

A pak s mnohem větším klidem očekávat

The End…

IM     (březen 2020)


O  RESTARTECH

Ačkoli jsem naprosto netechnický a neajťácký typ člověka, v posledních letech se mi zalíbil termín „restart“. Je výstižný a kupodivu pochopitelný i pro malé děti, které se v podobné terminologii pohybují jako ryby ve vodě.
Netuším, co se děje v útrobách počítače, když zmáčknu příslušné tlačítko a očekávám nápravu. Místo toho se mi vybavují zábavné a legrační hračky mého dětství, takové ty na klíček. Skákající žabky, jezdící  autíčka a tak podobně. Jakmile jim došel dech, jednoduše jsme párkrát otočili klíčkem a restart byl tady. Když jsem vyrostla, zjistila jsem, že mě mnohem více zajímá, co se děje v lidském nitru, a ani jsem netušila, jakou rychlostí se k sobě začínají přibližovat dva paralelní světy – ten lidský a ten technický.
Když se dnes řekne restart, většině z nás se vybaví nějaký moderní přístroj vyžadující oživení a vylepšení funkcí. Pokud jde o restart člověčí, ten se skrývá často pod banálními slovy jako „změna“, „nový  začátek“ nebo „nakopnutí“. Pro dnešní dospívající generaci něco jako „klik“ v hlavě či „transformace“ mysli. Ať už tento fenomén nazveme, jak chceme, je zřejmé, že bez jeho uplatnění se tak složité systémy jako dnešní počítače nebo lidská mysl prostě neobejdou.
Příčinu, proč se lidské trable, průšvihy a různé nehody mají tendenci sdružovat, seskupovat a složitě zamotávat, se dosud nepodařilo objasnit. Je to ovšem jev natolik zřejmý, že si vynutil pro tuto nevábnou skrumáž výstižnou průpovídku zmiňující se o čemsi nechutném padajícím na jednu hromadu. Životní optimisté pak jako správní zahradníci dokážou právě takovýchto hromádek využít k následnému růstu.
Otázka, kterou si ponořeni po krk do této hmoty klademe, může proto například znít: Jak z toho ven?
Někteří křičí nahlas, jiní jen dumají, ale ušetřen nezůstane v životě asi nikdo z nás.
Co pomůže?
Zapomeňme raději na filmové hrdiny, kteří tiše zatínají pěsti a zuby a jejichž tváře připomínají přehlídku přeskupujících se svalových boulí. Takový hrdina, ať už filmový nebo skutečný, se totiž může snadno proměnit v sopku. A než vybuchne, sám si v sobě vyrábí nebezpečný přetlak…Co teda udělat v takové situaci, kdy se zmítáme v nechutné hromádce těch nejhorších pocitů?
Žádný zvláštní návod ve skutečnosti neexistuje. Přesněji – bylo by jich tolik, kolik je nás, lidských bytostí. Jedna věc ale funguje ve všech případech. Na začátku, to je před restartem, musí zaznít jasný výstřel. Výkřik. Náš vlastní výkřik! Něco jako: „Tak dost! Teď to udělám úplně jinak! Cítím se mizerně, protože jsem se taky mizerně choval! K sobě i k ostatním! Změním to!“ A můžu u toho cítit vztek, můžu brečet, můžu cokoli. Být skutečným člověkem se skutečnými emocemi, který se rozhodl postavit se na startovní čáru. Prožít napětí, strach, předstartovní horečku a v okamžiku výstřelu vyběhnout.
Ve chvíli, kdy se rozhodneme a vystartujeme, začíná pracovat neviditelná proměna. Jasně ji pocítíme jako obrovskou úlevu následovanou celou armádou hormonů štěstí. Není to jen výsada sportovců, i když právě oni takového „kouzlení“ s vlastní myslí bohatě využívají.
Tyhle úvahy píšu samozřejmě s dost velkým odstupem. V době, kdy už celkem obstojně dokážu sledovat i vlastní příběh jak se říká z nejrůznějších zorných úhlů. Se všemi kiksy, trapasy, přehmaty, kotrmelci a nepovedenými scénkami, ze kterých si snažím vytvořit ve svém vnitřním kině snesitelnější a zábavnější scénáře.
Pokud jsme ovšem dosud úplně zavaleni čerstvou hromadou problémů, je situace jiná. V takovém případě je třeba na nějaký čas ohluchnout a oslepnout a někam zalézt. Někam, kde jediné, co člověk uslyší, je tichý, ale naléhavý hlásek ve vlastní hlavě. A jediné, co uvidí, je vlastní prapodivný příběh – film, který si stvořil úplně sám a který je uložený tamtéž. Někdy tento stav trvá docela dlouho, ale na tom nezáleží. Jednoho dne takový člověk vyleze na světlo a se zvláštním úsměvem prostě jde a přehodí výhybku sám.
Trénujme restarty. Řekla bych, že čím více jich bude, tím lépe. Některé jsou tak nenápadné, že si jich sami skoro nevšimneme, ale všechny jsou moc důležité. Takové malé změny, které nás pořád učí něco nového. Říkají: „Dávej, člověče, dobrý pozor, co právě děláš, co říkáš a jak se cítíš. A občas udělej schválně něco jinak. Jinak, než jsi zvyklý. A hlavně se nezapomeň smát a bavit, i když uděláš chybu. Ať se pobaví i ostatní, bude jim pak taky lehčeji u srdce!“
Aby nezůstalo u pouhých slov, udělám hned zase jednu změnu. Cítím vůni kávy…už se na ni těším. Ale tentokrát budu držet ten velký hrnek v levé ruce!

IM (březen 2020)