Z šuplíku

 

Každý z nás má svůj příběh a v něm krizové situace – křižovatky. Ne vždycky a ne všichni si jich dokážeme všimnout, natožpak využít je pozitivně pro svůj další život…

___________________________________

Vybrané ukázky z úvah
„Řeči, které léčí – první pomoc při restartu“
(Iva a Jaroslav Macháčkovi)

Po více než deseti letech snahy rozšířit mezi lidi povědomí o celostním přístupu ke zdraví, po letech věnovaných přednáškám, konzultacím a besedám na tohle téma cítím, že jsem stále na začátku. Je to málo, zoufale málo. Můj sen v tomto životě není právě skromný, zato je naprosto lidský. Týká se na jedné straně polidštění (humanizace) medicíny a na straně druhé, nesrovnatelně početnější, navrácení důstojnosti, svobodného myšlení a zdraví všem momentálně trpícím a potřebným.

Myslím na ty, kteří se právě ocitají na prahu životní změny. Na ty, kteří stojí před důležitým rozhodnutím začít se uzdravovat, ale stejně jako se to stalo kdysi mně, dosud nevědí jak.
(IM)

 

Z rozhovoru „Pojďme s tím něco udělat!“:

–  S čím myslíš?

–  Přece s tím, jak o tom pořád mluvíme nebo o tom slyšíme. Jak je dneska čím dál tím víc lidí ve stresu, čím dál víc nemocných a taky bezradných. Jo, každý tuší, že má něco v životě změnit, ale zůstane na to sám a navíc většinou v takovém psychickém srabu, že se nemůže pohnout z místa a…

– Fajn, a co jako?

–  Myslím to, že člověk potřebuje na změnu někdy hodně času. Co chci dělat? Chtěla bych, aby se k lidem snadněji dostávaly potřebné solidní informace. Aby nezůstávali v oslabení a v nemoci odkázaní jenom na pomoc zvenčí. Aby v sobě našli sílu a začali se opravdu uzdravovat. Slova přece mají obrovskou moc. Pojďme vést takové ty řeči, které léčí. Víš, co myslím. Ne ty, co se jen tak vedou a nikam nevedou.

 

Čárový kód aneb Úklid v hlavě

…Všichni to známe. S jakou lehkostí říkáme takové věty jako: „Už se stalo, čas se nedá vrátit, zapomeňme na to, nemluvme už o tom, udělejme za tím tlustou čáru.“ A ono to opravdu funguje a my se cítíme lépe. Ovšem za nějaký čas, dříve či později a většinou zcela nečekaně a bez příčiny se objeví nějaký hodně ošklivý pocit, bolest, úzkost nebo strach. Co se děje? A hlavně proč se mi to děje? Ten zdánlivě zapomenutý zážitek, který jsme pouze zahnali za „tlustou čáru“ do temné krajiny nevědomí, právě vystrčil růžky. Oživila ho jakási bezděčná myšlenka, zaslechnuté slůvko, zachycený vjem nebo pohyb, cokoli. A my se náhle cítíme stejně mizerně jako tehdy. Právě jsme spustili jeden dávno nahraný program…
…Vědomí a podvědomí. Dva tajemné vesmíry, z nichž ten druhý je milionkrát mocnější. Jestliže se dokážeme postarat o to, aby obsahoval co nejméně škodlivých programů, bude náš život mnohem šťastnější…
(IM)

 

Změna programu aneb Jak učit své buňky

… A dost! Takhle dál už nemůžu. Ještě chvíli a zblázním se. Sekne to se mnou. Docházejí mi baterky.
Málokdo z nás může říct, že ho takový stav nikdy v životě nepostihl. Nutnost něco změnit, začít jinak. V lepším případě jsme na to přišli tak nějak sami. V tom horším nám to bylo doporučeno velmi důrazně a souviselo to většinou s naším zdravím a životem vůbec…

… Často slyšíme mluvit o síle zvyku. A to hlavně v tom negativním smyslu. Když se snažíme něčemu odvyknout. Dá se říct, že máme nahrané podvědomé programy, a problém při odvykání je v tom, že silou vůle (naší vědomou myslí) nic nepořídíme. Podvědomí je nesrovnatelně silnější…

… Každá změna, kterou chceme provést, musí nutně začít změnou mysli. Transformací. Měníme své dosavadní přesvědčení, názory, úhly pohledu, celkové emoční naladění, zvyky. Změníme svou osobnost, charakter. Naše pozitivní emoce ovlivňují každou buňku v těle ve smyslu růstu a zdraví. V negativním případě, pokud v nás převládá úzkost, hněv nebo strach, probíhají v těle stresové reakce a buňky tvoří nezdravou energii. Jsou poškozené, nezdravě se množí nebo umírají…
(IM)

 

Šaman v bílém

(ukázka ze zamyšlení nad „bleskovou“ změnou – bodem obratu)

… Jednou se k večeru na oddělení mihnul postarší sympatický muž v bílém, vypadal jako ředitel všech nemocnic v republice, ale méně arogantně, vyzařovala z něj samozřejmá autorita a nekompromisní znalosti (alespoň se mi to tehdy tak jevilo). Dodnes nevím, kdo to byl, nicméně pro mne nastal ten kýžený bod obratu k lepšímu. Samozřejmě jsem na tento obrat byl vnitřně přichystán a připraven dlouhodobým přemýšlením a rozebíráním stavu, ve kterém jsem se nacházel. Ale navenek toto celé proběhlo v pár větách…

… Něco mi došlo, netroufám si říct, že se „zlomilo“ a já jsem si byl po několika letech najednou jistý, že odteď to bude všechno jinak. Pochybuji, že si onen neznámý doktor vůbec uvědomil, co způsobil.
Tak asi fungují šamani, ten můj měl bílý plášť (při zpětném vzpomínání není jisté, že se jednalo o lékaře, možná to byl zdravotní bratr nebo uklízeč nebo elektrikář, co šel vyměnit žárovku…)
V každém případě by si lékaři měli uvědomit, že mají v rukou (?) obrovskou moc a cokoliv pacientovi řeknou, může mít nedozírné následky. A nemusí jít zrovna o velkou vizitu.
Jak mi posléze došlo, každý si v sobě sám jakoby musí připravit úrodnou půdu, do které zapadne semínko, které spustí připravený přerod…
(JM)

 

Panika

Ono to vypadá na první pohled jako banalita. Paniku každý zná a ví, co si pod tímto názvem může představit. Hoří v kině, lidé zachváceni panikou se snaží dostat ven. Nebo se opalujeme na pobřeží krásného tichomořského ostrůvku, když se na obzoru začne zvedat vodní stěna tsunami. To jsou pochopitelné stavy. Panika, kterou mám na mysli, ta je úplně jiná: Jedná se o tzv. panickou poruchu nebo nával panické poruchy, nevím, jaký to má přesně lékařský název…
Funguje to přesně podle přísloví „sytý hladovému nevěří“. V tomto případě osoba, která tohle nezažila vůbec, netuší, o co jde a nedovede si představit, do jakých psychických stavů se člověk může dostat. Pokud nějakou představu máte, tak vězte, že skutečnost je mnohem, mnohem horší…
Pokud existují nějaké „bezpečné“ drogy, které navozují tento stav, tak jsem pro to, aby si v rámci výuky na lékařských fakultách budoucí doktoři-psychiatři zkusili na chvilku, „jaké to je“ (toto není námět na změnu učebních osnov).
No, ale nejde o to, že tento stav existuje, jde o to, jak se ho zbavit nebo alespoň dočasně zahnat.
Používám na své potíže dva způsoby. Jeden jsem někde vyčetl. Druhý jsem taky vyčetl, ale modifikoval pro své poměry.
První způsob pochází myslím odněkud z jógy a jmenuje se uklidnění dýcháním. Spočívá v tom, že si podepřeme hlavu rukou – ukazováček a prostředníček na čelo, palec a malíček na nosní dírky – a poměrně sofistikovaným způsobem vdechujeme a vydechujeme (tohle není návod). Tento způsob lze ovšem provádět nejlépe u stolu, v soukromí, tam, kde je to fyzicky možné. Těžko při chůzi, v běhu nebo třeba při seskoku padákem.
A druhý způsob? Někde jsem četl, že při testování (už nevím jestli kosmonautů nebo nějakých jiných nautů) kromě ovládání trenažéru lodi musela dotyčná osoba současně postupně odečítat od 1000 číslo 7 a ve „volném“ čase zapisovat výsledek. Při vyhodnocování se přihlíželo i k počtu chyb. V mém případě úplně vypouštím celý trenažér kosmické lodi a nechávám jen to odečítání. Dále jsem zredukoval číslo 1000 na číslo 100, které více odpovídá mým možnostem. Takže : … Pokud cítím, že se mě začíná zmocňovat panika, nebo začínám mít neopodstatněnou hrůzu a vyhodnotím to jako „poruchu“, tak začínám od čísla 100 odečítat 7 a v duchu si říkám 100… 93… (dlouhá pomlka)…86…79…Pamatuji si, že musím skončit u čísla mínus 5, pokud ne, udělal jsem chybu a jedu znova. V mém případě odečítání sedmičky funguje na jedničku. Zcela to vyčerpává mou mozkovou kapacitu a o to jde. Nemyslím na nic jiného. Pokud jsme v poměrném klidu (v tramvaji, v noci na posteli atd.), tak to jde. Trochu hůře se toto aplikuje v situaci, která nám neustále zmíněnou poruchu navozuje. Například máme strach z bouřky, jde na nás panická reakce, začínáme odpočítávat, ale „hromy divo bijú“ a neustále nás vyrušujú. Tak tady nevím. Asi opravdu strčit hlavu pod peřinu a tam si v klidu odečítat…
Je zajímavé, že s přibývajícím věkem mě začíná vyčerpávat i přičítání.
Zřejmě za to může to číslo 7.
Všichni říkají, že sedmička je magické číslo.
Asi to bude tím.
(JM)

 

Z rozhovoru o fantazii a léčebné vizualizaci:

– Něco jsi myslím říkala o takových vizualizacích při léčbě v onkologii, ne? A taky u dětí, ty mají přece fantastickou představivost.

– Kéž by se o tom více mluvilo a vědělo. Přitom i u nás probíhají vědecké studie, které jednoznačně potvrzují přímý vliv naší psychiky na funkci imunitního systému. Je to zatím v rukou psychologů, sociologů, psychiatrů, imunologů, onkologů…

– Četl jsem něco zajímavého. O malých dětech s cukrovkou. Dost mě to vzalo. Byly dvě skupiny malých dětí, asi čtyřletých. V jedné z nich se děti začaly téměř zázračně uzdravovat. Těm totiž bylo řečeno, že když se budou často koupat, ten cukřík, kterého mají moc, se rozpustí ve vodě a vylije.

– Přesně tak. Je jedno, jak si člověk představí, že se to děje. To, co nakonec rozhoduje, je naprosté přesvědčení o účinnosti, o dobrém výsledku. Musí být stoprocentní. Proto je to pro nás dospělé tak obtížné.

– A jaké představy máš ty sama? Jak si ty buňky vizualizuješ?

– Budeš se divit, ale představivost v tomhle ohledu moc nemám. Vidím prostě smajlíky. Usměvavé nebo zamračené. Vlastně zamračený smajlík – není to lingvistický nesmysl? Ale v podstatě to stačí. Nějaké představy dokáže vykouzlit každý. Podmínka je, že to musí být opravdu jeho, bez nápovědy.

– A když to třeba nakreslím? Tu svoji představu?

– No ano, i tak to právě může probíhat. Je to doplňková léčba nebo i prevence. Podle toho, jak si to člověk dá do hlavy, jakou má motivaci.

 

Dvě cesty

Jsme tvořeni svými buňkami. Všechno, co nazýváme hrdě člověkem, je výsledkem jejich práce. To, že zaujímáme v prostoru určitý tvar, je jejich práce. To, že myslíme, cítíme, vnímáme a jednáme, je jejich práce. Ano, ovšem. Ale jsou tady vtíravé otázky provázející člověka od samého počátku jeho pouti na této zemi. Co je to za neznámou sílu, která ovládá svými zákony všechno, co kolem sebe vidíme? Kdo nebo co řídí nesmírně složité procesy, kterým říkáme tak jednoduše život?
Nevíme. Lidská mysl, alespoň její vědomá část, nedospěla dosud k uspokojivé odpovědi. Jiná otázka je, jestli to právě není nějaký vyšší záměr udržovat tohle největší tajemství. Aby člověk neztratil svou věčnou zvídavost, touhu objevovat, touhu snít, touhu hledat pravdu o světě, touhu něco smysluplného po sobě zanechat. Možná tu nějaký záměr je. My nevíme.
Zatímco naše lidská mysl (vědomí, duše) přemýšlí, vzpomíná, plánuje, učí se nebo se právě topí v takovýchto otázkách, musí nutně existovat ještě něco jiného. Nějaké centrum, které udržuje všechny naše součástky pohromadě a při životě. Tímto řídícím centrem je podvědomá mysl s celou sítí nervových buněk. Pracuje nezávisle na naší vůli (ponechme jí její tajemství) a je v neustálé komunikaci se všemi svými spolupracovníky na periferii. Se všemi systémy, zejména hormonálním a imunitním, se podílí na udržování rovnovážného stavu, který jsme si navykli nazývat zdravím. Bdí nad tím, čemu říkáme samouzdravující procesy.
Ovšem ani naše vědomá mysl není, co se týká zdraví, tak bezmocná, jak jsme si dříve mysleli. Její úlohu zkoumá mimo jiné nová věda, epigenetika. Osvětluje cesty, kterými přicházejí ke všem buňkám informace a příkazy. Co mají dělat, jak mají fungovat. Tyto informace ve formě bílkovinných molekul pak dokážou ovlivnit i samotné geny v DNA. To, jestli a jak se daný gen projeví navenek. A právě jednou z takových cest je síla mysli spojená se silnou emocí, jak už víme z předešlého zamyšlení nad naším mikrosvětem.
Dosud jsme tedy působili na své buňky cestou nehmotnou, tajemnou, obtížně představitelnou. Druhá cesta, která nám přináší energii nezbytnou pro zachování života a zdraví, je způsob stravování. Jde o oblast hmotnou a tedy vědecky snáze uchopitelnou a prozkoumanou. Moderní nutriterapie (léčba civilizačních onemocnění stravou a doplňky stravy) hraje významnou úlohu v rámci celostního přístupu ke zdraví. Tímto způsobem můžeme zcela vědomě přispět i k úplnému uzdravení, o prevenci ani nemluvě.
Takže opět opakování, kterého není nikdy dost:
Tisíce a tisíce let stará zkušenost, že léčba vždy musí zahrnovat péči o mysl i o tělo, je dnes vědeckým způsobem znovu oživena.
A že to trvalo!
Kontrolní otázka: Co dlužíte vy právě teď svým buňkám?
(IM)

 

Poslové zpráv

… My lidé máme rádi dobré zprávy. O tom určitě nikdo nepochybuje. Stačí si dokonce jen představit, že by se něco neblahého mohlo přihodit, a stresová reakce je tady. Taková zkouška, jak nám funguje naše vnitřní kino…

…Pojďme opět na chvíli nahlédnout do našeho mikrosvěta. Řídícím centrem, které vysílá příkazy a informace do všech buněk našeho těla, je mozek, vědomá a podvědomá mysl. Každá myšlenka si „vybírá“ svého posla, přenašeče. Jsou jich stovky druhů podle emočního zabarvení myšlenek a jedná se o jednoduché bílkoviny tvořené nervovými buňkami. Jejich působení na buňky celého těla vnímáme jako emoce. Odtud pochází populární název těchto poslů zpráv- „molekuly emocí“. Tahle osa přenosu informace (mysl – emoce – buňka) funguje oběma směry. To znamená, že buňka mění svou funkci podle příchozí informace a zpětně si pak mysl uvědomuje změny jako různé pocity. Na podkladě těchto vědeckých důkazů byl uznán konečně samostatný obor psychosomatická medicína (v ČR v roce 2015).
Pro pochopení vzniku onemocnění je důležité vědět, že každá buňka reaguje na příchozí zprávy dvěma základními způsoby. Pozitivně – ve smyslu tvorby zdravé energie, to je tzv. stav růstu, vedoucí ke zdraví (otevřený systém). Negativně -vlivem stresu se vytváří škodlivá energie, buňka se jako systém uzavírá (tzv. stav ochrany). Dochází k destrukci jejích částí, k mutacím DNA, nekontrolovatelnému růstu nebo smrti buňky. Při dlouhodobém stresu je navíc oslaben imunitní systém…

…Existuje množství variant, ve kterých se může nacházet náš duševní stav. Mnoho různých druhů emocí a jejich vzájemných kombinací. Od těch nejhorších (destruktivních) přes škálu pozitivních (konstruktivních), které znamenají příliv energie a duševní síly, až po nepopsatelný stav označovaný jako osvícení…
(IM)