úryvky z rukopisu

Úryvky z rukopisu 

Čárový kód 

…Všichni to známe. S jakou lehkostí říkáme takové věty jako: „Už se stalo, čas se nedá vrátit, zapomeňme na to, nemluvme už o tom, udělejme za tím tlustou čáru.“ A ono to opravdu funguje a my se cítíme lépe. Ovšem za nějaký čas, dříve či později a většinou zcela nečekaně a bez příčiny se objeví nějaký hodně ošklivý pocit, bolest, úzkost nebo strach. Co se děje? A hlavně proč se mi to děje? Ten zdánlivě zapomenutý zážitek, který jsme pouze zahnali za „tlustou čáru“ do temné krajiny nevědomí, právě vystrčil růžky. Oživila ho jakási bezděčná myšlenka, zaslechnuté slůvko, zachycený vjem nebo pohyb, cokoli. A my se náhle cítíme stejně mizerně jako tehdy. Právě jsme spustili jeden dávno nahraný program.

Po celý svůj život, od nejútlejšího věku až do posledních dnů, každým okamžikem si vytváříme další a další hraniční čáry. Někdy tlustší, jindy jen tenoučké, ale všechny jsou tu proto, aby ochránily naše vědomí před útokem nechtěných, nepříjemných pocitů. Náš takto vytvořený čárový kód je téměř nekonečný a u každého z nás jedinečný.

Vědomí a podvědomí. Dva tajemné vesmíry, z nichž ten druhý je milionkrát mocnější. Jestliže se dokážeme postarat o to, aby obsahoval co nejméně škodlivých programů, bude náš život mnohem šťastnější…
(IM)

 

Změna programu

… A dost! Takhle dál už nemůžu. Ještě chvíli a zblázním se. Sekne to se mnou. Docházejí mi baterky.
Málokdo z nás může říct, že ho takový stav nikdy v životě nepostihl. Nutnost něco změnit, začít jinak. V lepším případě jsme na to přišli tak nějak sami. V tom horším nám to bylo doporučeno velmi důrazně a souviselo to většinou s naším zdravím a životem vůbec…

… Často slyšíme mluvit o síle zvyku. A to hlavně v tom negativním smyslu. Když se snažíme něčemu odvyknout. Dá se říct, že máme nahrané podvědomé programy, a problém při odvykání je v tom, že silou vůle (naší vědomou myslí) nic nepořídíme. Podvědomí je nesrovnatelně silnější…

… Každá změna, kterou chceme provést, musí nutně začít změnou mysli. Transformací. Měníme své dosavadní přesvědčení, názory, úhly pohledu, celkové emoční naladění, zvyky. Změníme svou osobnost, charakter. Naše pozitivní emoce ovlivňují každou buňku v těle ve smyslu růstu a zdraví. V negativním případě, pokud v nás převládá úzkost, hněv nebo strach, probíhají v těle stresové reakce a buňky tvoří nezdravou energii. Jsou poškozené, nezdravě se množí nebo umírají…
(IM)

 

Šaman v bílém

(ukázka ze zamyšlení nad „bleskovou“ změnou – bodem obratu)

… Jednou se k večeru na oddělení mihnul postarší sympatický muž v bílém, vypadal jako ředitel všech nemocnic v republice, ale méně arogantně, vyzařovala z něj samozřejmá autorita a nekompromisní znalosti (alespoň se mi to tehdy tak jevilo). Dodnes nevím, kdo to byl, nicméně pro mne nastal ten kýžený bod obratu k lepšímu. Samozřejmě jsem na tento obrat byl vnitřně přichystán a připraven dlouhodobým přemýšlením a rozebíráním stavu, ve kterém jsem se nacházel. Ale navenek toto celé proběhlo v pár větách…

… Něco mi došlo, netroufám si říct, že se „zlomilo“ a já jsem si byl po několika letech najednou jistý, že odteď to bude všechno jinak. Pochybuji, že si onen neznámý doktor vůbec uvědomil, co způsobil.
Tak asi fungují šamani, ten můj měl bílý plášť (při zpětném vzpomínání není jisté, že se jednalo o lékaře, možná to byl zdravotní bratr nebo uklízeč nebo elektrikář, co šel vyměnit žárovku…)
V každém případě by si lékaři měli uvědomit, že mají v rukou (?) obrovskou moc a cokoliv pacientovi řeknou, může mít nedozírné následky. A nemusí jít zrovna o velkou vizitu.
Jak mi posléze došlo, každý si v sobě sám jakoby musí připravit úrodnou půdu, do které zapadne semínko, které spustí připravený přerod…
(JM)

 

Panika

Ono to vypadá na první pohled jako banalita. Paniku každý zná a ví, co si pod tímto názvem může představit. Hoří v kině, lidé zachváceni panikou se snaží dostat ven. Nebo se opalujeme na pobřeží krásného tichomořského ostrůvku, když se na obzoru začne zvedat vodní stěna tsunami. To jsou pochopitelné stavy. Panika, kterou mám na mysli, ta je úplně jiná: Jedná se o tzv. panickou poruchu nebo nával panické poruchy, nevím, jaký to má přesně lékařský název…
Funguje to přesně podle přísloví „sytý hladovému nevěří“. V tomto případě osoba, která tohle nezažila vůbec, netuší, o co jde a nedovede si představit, do jakých psychických stavů se člověk může dostat. Pokud nějakou představu máte, tak vězte, že skutečnost je mnohem, mnohem horší…
Pokud existují nějaké „bezpečné“ drogy, které navozují tento stav, tak jsem pro to, aby si v rámci výuky na lékařských fakultách budoucí doktoři-psychiatři zkusili na chvilku, „jaké to je“ (toto není námět na změnu učebních osnov).
No, ale nejde o to, že tento stav existuje, jde o to, jak se ho zbavit nebo alespoň dočasně zahnat.
Používám na své potíže dva způsoby. Jeden jsem někde vyčetl. Druhý jsem taky vyčetl, ale modifikoval pro své poměry.
První způsob pochází myslím odněkud z jógy a jmenuje se uklidnění dýcháním. Spočívá v tom, že si podepřeme hlavu rukou – ukazováček a prostředníček na čelo, palec a malíček na nosní dírky – a poměrně sofistikovaným způsobem vdechujeme a vydechujeme (tohle není návod). Tento způsob lze ovšem provádět nejlépe u stolu, v soukromí, tam, kde je to fyzicky možné. Těžko při chůzi, v běhu nebo třeba při seskoku padákem.
A druhý způsob? Někde jsem četl, že při testování (už nevím jestli kosmonautů nebo nějakých jiných nautů) kromě ovládání trenažéru lodi musela dotyčná osoba současně postupně odečítat od 1000 číslo 7 a ve „volném“ čase zapisovat výsledek. Při vyhodnocování se přihlíželo i k počtu chyb. V mém případě úplně vypouštím celý trenažér kosmické lodi a nechávám jen to odečítání. Dále jsem zredukoval číslo 1000 na číslo 100, které více odpovídá mým možnostem. Takže : … Pokud cítím, že se mě začíná zmocňovat panika, nebo začínám mít neopodstatněnou hrůzu a vyhodnotím to jako „poruchu“, tak začínám od čísla 100 odečítat 7 a v duchu si říkám 100… 93… (dlouze přemýšlím)…86…79…Pamatuji si, že musím skončit u čísla mínus 5, pokud ne, udělal jsem chybu a jedu znova. V mém případě odečítání sedmičky funguje na jedničku. Zcela to vyčerpává mou mozkovou kapacitu a o to jde. Nemyslím na nic jiného. Pokud jsme v poměrném klidu (v tramvaji, v noci v posteli atd.), tak to jde. Trochu hůře se toto aplikuje v situaci, která nám neustále zmíněnou poruchu navozuje. Například máme strach z bouřky, jde na nás panická reakce, začínáme odpočítávat, ale „hromy divo bijú“ a neustále nás vyrušujú. Tak tady nevím. Asi opravdu strčit hlavu pod peřinu a tam si v klidu odečítat…
Je zajímavé, že s přibývajícím věkem mi postupně začíná vyčerpávat mozkovou kapacitu i přičítání.
Zřejmě za to může to číslo 7.
Všichni říkají, že sedmička je magické číslo.
Asi to bude tím.
(JM)

 

Poslové zpráv

… My lidé máme rádi dobré zprávy. O tom určitě nikdo nepochybuje. Stačí si dokonce jen představit, že by se něco neblahého mohlo přihodit, a stresová reakce je tady. Taková zkouška, jak nám funguje naše vnitřní kino…

…Pojďme opět na chvíli nahlédnout do našeho mikrosvěta. Řídícím centrem, které vysílá příkazy a informace do všech buněk našeho těla, je mozek, vědomá a podvědomá mysl. Každá myšlenka si „vybírá“ svého posla, přenašeče. Jsou jich stovky druhů podle emočního zabarvení myšlenek a jedná se o jednoduché bílkoviny tvořené nervovými buňkami. Jejich působení na buňky celého těla vnímáme jako emoce. Odtud pochází populární název těchto poslů zpráv- „molekuly emocí“. Tahle osa přenosu informace (mysl – emoce – buňka) funguje oběma směry. To znamená, že buňka mění svou funkci podle příchozí informace a zpětně si pak mysl uvědomuje změny jako různé pocity. Na podkladě těchto vědeckých důkazů byl uznán konečně samostatný obor psychosomatická medicína (v ČR v roce 2015).
Pro pochopení vzniku onemocnění je důležité vědět, že každá buňka reaguje na příchozí zprávy dvěma základními způsoby. Pozitivně – ve smyslu tvorby zdravé energie, to je tzv. stav růstu, vedoucí ke zdraví (otevřený systém). Negativně -vlivem stresu se vytváří škodlivá energie, buňka se jako systém uzavírá (tzv. stav ochrany). Dochází k destrukci jejích částí, k mutacím DNA, nekontrolovatelnému růstu nebo smrti buňky. Při dlouhodobém stresu je navíc oslaben imunitní systém…

…Existuje množství variant, ve kterých se může nacházet náš duševní stav. Mnoho různých druhů emocí a jejich vzájemných kombinací. Od těch nejhorších (destruktivních) přes škálu pozitivních (konstruktivních), které znamenají příliv energie a duševní síly, až po nepopsatelný stav označovaný jako osvícení…
(IM)

 

Máme  dva mozky !

Tak tento výkřik už dnes překvapí jen málokoho z nás. Svým hlavním (nebo lépe hlavovým) mozkem si dobře uvědomujeme, co ta zpráva znamená. Náš „druhý mozek“ sídlí ve skutečném centru těla a je tvořen obrovským množstvím nervových pletení ve střevech a kolem břišních orgánů. Přičítáme k němu navíc celou armádu spřátelených bakterií, které v našich střevech žijí. Dohromady se jim říká střevní mikrobiom a ten se stává v posledních letech čím dál víc populární. Dokonce je považován za samostatný orgán, který dokáže prostřednictvím nervového, hormonálního a hlavně imunitního systému řídit nezávisle na našem vědomí vše, co se v těle děje. A nejen v těle, dokonce ovlivňuje i naši celkovou náladu a tím i myšlení a chování!  …

… Mezitím myslím na to, že úplně prvními živými samostatnými tvory na naší planetě byly právě bakterie. Když jsme se tady po více než třech miliardách(!) let objevili my lidé, byly tyto zkušené mikroorganismy od počátku naší přirozenou součástí …

… Naše mikroby nás mají za ta dlouhá společná léta dobře přečtené a vědí, co s námi, aby to bylo oboustranně výhodné. Tvoří, posilují, hlídají a řídí imunitu. Starají se, aby bylo střevo zdravé a nepropouštělo do těla nic škodlivého. Vyrábějí spoustu látek potřebných pro náš život.  Mají vliv na udržování ideální hmotnosti. Chrání před infekcemi, obezitou, cukrovkou, alergiemi, autoimunitami, chronickými záněty, nádory…

Dokážou nám spravit i náladu prostřednictvím “hormonů štěstí”. A to je jen část jejich práce, o které něco víme.
Takže k tomu našemu druhému mozku:
Nezlobme ho, řídí nás dobře!

(IM)